Michael Kollár strávil roky v epicentru světových financí na Wall Street. Z role investičního bankéře později přešel do role investora, v níž spravoval investiční fondy pro velké institucionální klienty.
Ve společnosti Macquarie se podílel na transakcích v objemu přes 12 miliard eur a vedl dva investiční fondy, které dohromady spravovaly aktiva v hodnotě 1,3 miliardy eur. Patřil tak mezi nejvýše postavené Slováky ve světovém private equity.

V první části rozhovoru vysvětluje, proč se po 17 letech rozhodl korporátní svět opustit a pustil se do podnikání. Své rozsáhlé zkušenosti z private equity chce zúročit v novém investičním fondu, prostřednictvím kterého plánuje spolu s J&T zpřístupnit atraktivní investiční příležitosti – historicky vyhrazené jen pro vybrané velké institucionální investory – i širší veřejnosti na Slovensku a v Česku.

Celou svou dosavadní kariéru, tedy 17 let, jste zasvětil práci pro společnost Macquarie. Co vás na světě financí a investování nejvíce lákalo?

Když mi bylo dvanáct, otec mě vzal do banky, kde pracoval. Dodnes si pamatuji, že mě nejvíc fascinovalo oddělení treasury, které se stará o řízení peněžních toků banky. Bylo jiné než ostatní. Jediným kliknutím myši tam tehdy ani ne třicetiletí tradeři uskutečňovali transakce v objemech milionů eur. Řekl jsem si, že tohle bych chtěl jednou dělat.

Fundamentálnější odpověď je, že mě baví analyzovat a řešit problémy. Svět financí mi v tomto otevřel oči, protože finanční trhy pro mě představují psychologii celého světa. Je to okno do kolektivního myšlení a pocitů lidí na planetě. A také bych lhal, kdybych tvrdil, že mě nemotivovalo nadprůměrné finanční ohodnocení, které sektor nabízí.

Zajímavé je, že jste své vzdělání absolvoval v osmi různých zemích. Bylo pro vás přirozené zůstat žít a pracovat v zahraničí? Uvažoval jste vůbec někdy o návratu na Slovensko?

Ke Slovensku se sice postupně přibližuji – z New Yorku do Londýna, přes Mnichov do Prahy –, ale návrat na Slovensko už neplánuji. S rodinou žijeme v Praze a jsme spokojení. Mrzí mě, že se Slovensko za posledních dvacet let neposouvá dopředu tempem, jaké vidíme u jeho sousedů. Je to demotivující.

Kdy jste poprvé slyšel o private equity?

Až ve chvíli, kdy jsem začal pracovat pro Macquarie. Většina lidí se do této oblasti dostane po dvou či třech letech v investičním bankovnictví.

Na Slovensku je společnost Macquarie poměrně neznámá, přestože je to globální gigant. Stručně přibližte její příběh.

První guvernér jedné z australských provincií byl Lachlan Macquarie, po němž jsou dnes pojmenované ulice, řeky, univerzity i banka. Právě Macquarie Bank byla založena před více než 50 lety. Od té doby se rozrostla do 30 zemí světa a má přes 20 tisíc zaměstnanců. Spravuje 600 miliard eur aktiv převážně velkých institucionálních investorů, jako jsou penzijní fondy, pojišťovny či státní investiční fondy. Od 90. let je průkopníkem v infrastrukturních investicích – do vodáren, elektráren, letišť či přístavů. Firmy, které Macquarie obhospodařuje, každý den obsluhují 300 milionů zákazníků po celém světě.

Jaká byla vaše role v Macquarie?

V průběhu let se měnila, naposledy jsem vedl dva investiční fondy s aktivy 1,3 miliardy eur a zároveň měl na starosti business development – hledání nových investičních příležitostí v Evropě a Severní Americe a zakládání nových fondů.

O společnosti Macquarie vyšla i kniha „Továrna na milionáře“. Píše se v ní, že filozofie zakladatelů byla poskytnout pracovníkům co největší volnost, což vedlo k dlouhodobým úspěchům a nadstandardnímu odměňování. Platilo to i během vašeho působení?

Svoboda rozhodování byla v Macquarie určitě vyšší než v jiných konkurenčních bankách. Dokazuje to i fakt, že všechny moje přesuny do jiných zemí byly iniciované mnou, nikoli firmou. Co se týká odměňování, v investičním bankovnictví vládne tvrdá konkurence a lidi je třeba adekvátně zaplatit. Pokud chtěla Macquarie přilákat a udržet talent, musela držet krok s ostatními.

V roce 2013 jste přešel do dalšího velkého finančního centra – do Londýna. Jak se změnila vaše role?

Z poradenské role jsem přešel do role investora a začal spravovat investiční fondy. Je to relativně standardní kariérní postup: nejdřív vidíte stovky různých situací u klientů a získané znalosti pak aplikujete při řízení fondů. V Londýně jsem nejprve pracoval v infrastrukturních fondech a později se přidaly i nemovitosti.

Jaké akvizice jste tehdy měl na starosti?

Byl jsem součástí týmu zaměřeného na střední a východní Evropu. Vlastnili jsme například České Radiokomunikace. Na Slovensku jejich ekvivalent Towercom či logistické portfolio, které jsme koupili od HB Reavisu, a pro jeden z fondů jsme získali 30% podíl v industriálně-energetickém portfoliu EPIF Daniela Křetínského (sdružuje aktiva firmy EPH zahrnující přepravu, distribuci a skladování plynu, distribuci elektřiny a výrobu tepla, pozn. red.).

Řešili jste tedy některé velké projekty v energetice a realitách. Které konkrétně a o jaké obchody šlo?

Šlo hlavně o slovenská a česká aktiva. Měl jsem na starosti due diligence (hloubková prověrka podniku v souvislosti s potenciální koupí, pozn. red.) a akvizici společnosti Stredoslovenská energetika. U Českých Radiokomunikací a Towercomu šlo o celé firmy, takže práce i odpovědnost byla širší.

Vysvětlete investiční strategii Macquarie v infrastruktuře. Proč se zaměřuje právě na tyto firmy?

Hledali jsme společnosti se silným tržním postavením, kterým je obtížné konkurovat. Často působí v regulovaných odvětvích, kde stát kontroluje výši tržeb a omezuje zisky vlastníka. Jde o typ byznysu, u něhož lze v dlouhém horizontu poměrně přesně odhadovat příjmy i rizika. České Radiokomunikace jsme kupovali čtyři roky před Towercomem, proto dávalo smysl rozšířit působení v sektoru, kterému jsme rozuměli, do další země. Towercom Macquarie vlastní dodnes, České Radiokomunikace byly prodány v roce 2021.

Můžete uvést i konkrétní čísla, za kolik jste firmu kupovali a prodali?

O konkrétních částkách mluvit nemohu. Mohu říct, že od konce 90. let, kdy Macquarie globálně investuje do infrastruktury, jsme našim investorům generovali čistou návratnost kolem 14 až 15% ročně.

Financial Times uvádějí, že v 90. letech Macquarie prosadila lukrativní strategii nákupu klíčové veřejné infrastruktury, navyšování dluhu a vyplácení vyšších částek akcionářům, často na úkor investic do infrastruktury. Jak byste přesvědčil veřejnost, že strategická infrastruktura má být v soukromých rukou?

Macquarie skutečně vyplácí dividendy svým klientům – investorům do námi spravovaných fondů – a není tajemstvím, že nejsou nízké. Nikdy to však nebylo na úkor samotné firmy, kterou vlastníme. Potřebujeme ji na konci životnosti fondu prodat – pokud bychom do ní neinvestovali, prodávali bychom ji za méně a poškodili tím investory i sebe. V případě Thames Water skutečně zaznívaly hlasy, že je z pohledu veřejnosti podinvestovaná. V Londýně je vodovodní potrubí v průměru téměř 200 let staré – vždy by se dalo investovat víc.

Možná odpovím protiotázkou: když se podíváme na situaci v Severní a Jižní Koreji a na to, co se vyvinulo ze dvou zemí, které startovaly v roce 1948 ze stejné čáry – chtěli byste mít majetek v rukou státu, nebo soukromé firmy? Myslím, že odpověď je jasná. Soukromé firmy dokážou investice řídit efektivněji a s nižšími náklady. A je důležité dodat, že většinu našich klientů tvoří penzijní fondy, takže velká část zisků se opět vrací do kapes důchodců.

Macquarie vedla akvizici zpoplatněného mostu Chicago Skyway v roce 2004. Bylo to poprvé v historii, kdy americká zpoplatněná komunikace přešla z veřejných rukou do soukromé správy. Je dnes trendem, že cesty budou soukromým, nikoli veřejným majetkem?

Takový trend existuje už dvě dekády. Macquarie například zajišťovala financování výstavby dálnice D4 u Bratislavy. Byli jsme finančním poradcem PPP projektu, z něhož to vzniklo. Jak říkal Milton Friedman, nic není zadarmo. Ani když stát postaví silnici, neznamená to, že je zadarmo – je třeba ji financovat z daní. Model, v němž je dopravní projekt financován soukromou firmou, dává větší smysl v tom, že bude spravován efektivněji a nakonec bude nejen levnější, ale i kvalitnější. Platit za něj budou ti řidiči, kteří ho skutečně využívají, a ne všichni poplatníci – což je férovější.

Byl jste u spuštění evropské real estate platformy Macquarie. V tomto segmentu jste museli začínat od nuly, protože Macquarie v minulosti prodala realitní aktiva BlackRocku. Psal se rok 2016. Co takové investiční portfolio zahrnuje? Patří tam i nemocnice, letiště či přístavy?

To spadá spíše do infrastruktury a dopravy. V realitách jsme se orientovali hlavně na kancelářské prostory a logistické parky.

Na Slovensku jste tehdy kupovali logistické portfolio od HB Reavisu a tři roky ho řídili. Později jste ho prodali společnosti TPG. Co všechno to zahrnovalo?

V tomto konkrétním portfoliu od HB Reavis byly logistické haly u Svätého Juru, v Rači, Prešově a v českém Mošnově. Moje práce spočívala v identifikaci investiční příležitosti, její prezentaci potenciálním investorům, zajištění kapitálu a v každodenním řízení, rebrandingu a samotném prodeji konkurentovi, společnosti TPG.

Můžete prozradit, kolik na tom firma vydělala?

Čistý výnos pro investory po všech nákladech a manažerských poplatcích byl zhruba 16% ročně.

Součástí portfolia jednoho z fondů pod vaší správou byla i hala Amazonu v Seredi. Co znamená, že jste halu vlastnili a pronajímali Amazonu? Jaký je výnos takové investice?

Halu si postavil Amazon sám. Pro rychle rostoucí firmu nedává smysl vlastnit aktivum, které nenese tak vysokou návratnost, aby odpovídala jejich tempu růstu. Akciový trh od nich očekává růst v desítkách procent ročně. Nemá tedy velký smysl vlastnit halu, která takových čísel nedosahuje. Naši klienti, penzijní fondy, mají naopak relativně nízká očekávání výnosu a nižší ochotu podstupovat riziko. Je to win-win: Amazon si uvolní kapitál na další organický růst a penzijní fondy – v tomto případě korejské – získají nájemníka s dlouhodobou smlouvou, silnou bonitou a nízkým rizikem.

Takže korejští penzisté vlastní halu Amazonu v Seredi?

Je to tak.

Jaký je výnos z takové haly?

Protože je riziko nízké a hala je pronajata jedné z největších firem na světě, je rizikovost investice relativně nízká. Výsledkem je konzervativní investice s výnosem kolem 7 až 10% ročně.

V posledních letech vidíme velký nástup online tržišť. Vyplácí se investovat do rozsáhlých průmyslových parků, kde mají sklady?

Vyplácelo se to v poslední dekádě, proto jsme v Macquarie globálně investovali do logistiky více než do jakéhokoli jiného typu nemovitostí. Vrchol nastal těsně po covidu, zhruba v letech 2020 až 2021. Stále je to zajímavé, protože svět se přesouvá do online prostředí. Evropa má ve srovnání s Čínou a USA značný potenciál přesunu nakupování do online. Na stejný objem tržeb v online potřebujete třikrát více logistických prostor než v kamenných obchodech. Online prodejce musí nabízet výrazně širší sortiment a prodej probíhá přes zásilky, což zabírá více fyzického prostoru než efektivnější palety v tradičních prodejnách. Logistických prostor bude proto za 10 až 15 let potřeba násobně více než dnes.

Od nuly jste rozbíhal a spravoval logistický fond. S kapitálem od německých investorů jste nakoupili nemovitosti za více než 600 milionů eur. Byl jste také portfoliomanažerem v dalším fondu s obdobným objemem. V čem se lišil?

Zaměřoval se na kancelářské prostory po celé Evropě. Na Slovensku jsme však žádné neměli. Byla to úplně jiná situace: po pandemii covidu a propadu hodnot kanceláří bylo nutné fond restrukturalizovat a znovu postavit na nohy.

Pandemie způsobila odliv pracovníků z kanceláří. Nebyla to pro tento segment rána?

Určitě byla. I v našem případě šly valuace kancelářských budov strmě dolů. Částečně se to vrátilo, ale zdaleka ne na úrovně před pandemií. V určitém momentu byla v New Yorku obsazenost kancelářských budov méně než 50%. Představte si, že v tak obrovském městě plném mrakodrapů je polovina kanceláří prázdná. Byla to šílená čísla, která jsme nikdy předtím nezažili. Svět se však postupně vrátil k normálu a stále více firem vyžaduje, aby zaměstnanci byli pravidelně v kanceláři; home office už není tak tolerován jako těsně po covidu.

Byl jste tedy správcem dvou private equity fondů o celkové velikosti 1,3 miliardy eur. Znáte někoho ze Slovenska, kdo spravuje podobný objem?

Určitě nejsem jediný, ale většina lidí pracujících ve světových financích si své soukromí střeží. Posledních 17 let jsem to dělal v anonymitě a nikdo o mně nevěděl. Teď se pro mě situace mění – s J&T zakládáme nové fondy a budu rád, když se o nich lidé dozvědí, případně do nich zainvestují.

Mnoho informací jsem o vás při přípravě nenašel. K novým fondům se ještě dostaneme, ale zeptám se: byl jste nejvýše postavený Slovák ve světovém private equity?

Znám několik Slováků, kteří pracovali na vysokých pozicích ve světovém private equity, ale většina z nich mezitím odešla do jiných sektorů. Myslím, že ti, kdo dnes působí v private equity v New Yorku nebo Londýně, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Private equity je vysoce kompetitivní sektor, do něhož není snadné se dostat. Uvedu Macquarie jako příklad – je to firma, kde méně než 1% uchazečů dostane nabídku. Tam už nejde jen o tvrdou práci, inteligenci a další schopnosti – obrovskou roli hraje i štěstí. Nebylo to jiné ani v mém případě.

Kolik private equity fondy v průměru v posledních letech generovaly?

Velmi záleží na typu aktiva. U konzervativních – například logistiky pronajaté Amazonu – je to níže, tedy 6 až 10%. U rizikovějších to může být více než 25%. V průměru dejme tomu 13 až 15%.

Po 17 letech jste se rozhodl opustit korporát a rozjel vlastní podnikání. O co přesně jde?

Původní motivací bylo zainvestovat vlastní peníze do private equity fondů. Byla v tom jistá ironie: 17 let pracuji v private equity a žádné peníze v takových fondech sám nemám. Vždy jsem investice dělil mezi nájemní byty a indexové ETF. Problém je, že většina private equity fondů přijímá investory pouze s většími prostředky, kolem 10 až 20 milionů eur na jednoho investora. Začal jsem se proto bavit se známými, kolegy a rodinou, zda by měli zájem se přidat a dát dohromady dostatečný balík, aby se nám přístup do těchto fondů otevřel. Vnímal jsem zájem jít do toho se mnou, protože návratnost je relativně vysoká vzhledem k podstupovanému riziku. Možností, jak se do těchto fondů dostat, však není mnoho.

Dali jsme s J&T hlavy dohromady a vymysleli způsob, jak to uchopit a zpřístupnit i širší veřejnosti. Z jejich strany pomohla detailní znalost lokálního trhu, přístup ke kapitálu a síla značky, kterou u nás lidé znají a důvěřují jí. Z mojí strany přichází dlouholetá zkušenost s private equity – s řízením fondů a akvizicemi investičních platforem. Založil jsem vlastní investiční fond GateVest na Maltě a J&T zase český fond kvalifikovaných investorů GPE (J&T Global Private Equity) se strategií investovat do globálního mid-market private equity, který ve spolupráci s mým fondem tyto příležitosti zpřístupní místním investorům.

A druhý důvod?

Mnoho lidí se mě během kariéry ptalo, co vlastně dělám a kolik takové fondy ročně generují. Když jsem řekl, že kolem 15% ročně, obvykle se ptali, zda mohou investovat také. Vnímám tržní mezeru. V zahraničí se to poslední roky začíná rozšiřovat. Na českém a slovenském trhu existují fondy, které nabízejí něco podobného, ale žádný z nich není spravován někým, kdo se private equity věnoval celou kariéru a rozumí mu na potřebné úrovni.

Téměř všechny tyto lokální fondy se navíc soustředí na největší světové hráče, v čemž až tak velkou přidanou hodnotu nevidím, protože většina z nich dnes nabízí přímý přístup i menším investorům, často už od 10 tisíc eur. Chci se zaměřit spíše na menší fondy, které mají historicky vyšší návratnost, ale vyžadují, aby ten, kdo je vybírá, opravdu věděl, co dělá – výkonnost těch nejlepších a nejhorších se může lišit i o 15 procentních bodů ročně. Myslím, že společně s J&T umíme nabídnout něco, co na československém trhu dosud není.

Zřejmě to nebude pro běžné malé investory. S jakým minimem se do něj dá vstoupit?

Fondy kvalifikovaných investorů mají investiční minimum 2,5 milionu Kč, tedy ekvivalent asi 100 tisíc eur. V některých případech lze u zkušenějších investorů tuto hranici snížit na 1 milion Kč (přibližně 40 tisíc eur).

Jaká bude strategie fondu?

Strategie je jednoduchá. Většina lokálních správců oslovuje klienty s tím, že právě oni umějí porazit trh a generovat nadvýnos. My tu myšlenku obracíme. Netvrdíme, že zrovna já sám investuji peníze lépe než všichni ostatní, ale že ve světě existují lidé a firmy, které to dělají desítky let a mají konzistentní výsledky v porážení trhu. Pojďme proto rovnou za nimi.

Jaký výnos mohou investoři očekávat? Srovnejme to například s indexem S&P 500.

U indexu S&P 500 je dlouhodobý průměr ročního výnosu kolem 10% před očištěním o inflaci. Celé odvětví private equity má za posledních 30 let průměrný výnos okolo 15%, menší tzv. mid-market fondy, na které se zaměříme, až 18–19% ročně. Samozřejmě jde o dlouhodobé průměry, kterých se budeme snažit dosahovat v horizontu 8 až 10 let. V rámci jednoho roku určitě přijdou i období, kdy bude číslo negativní – stejně jako na akciových trzích. Bez toho investovat nelze. Kdo slibuje konzistentní dvouciferný výnos, je buď nejšikovnější investor moderní historie, nebo neříká pravdu.

Zmiňoval jste, že pro přístup do private equity je ve fondu potřeba 10 až 20 milionů. Našli jste i větší investory?

První kapitál v naší společné struktuře přichází přímo od skupiny J&T, která se zavázala vložit 15 milionů eur vlastního kapitálu. Další kapitál bude přicházet primárně z jejich distribučních kanálů, například přes J&T Banku.

Jaké jsou poplatky v private equity?

Liší se fond od fondu. Nejběžnější struktura je manažerský poplatek ve výši 1 až 2% z investované částky ročně. Dále výkonnostní poplatek 20% ze zisku nad výkonnost 8%. To je zlatý standard, kterého se mnoho firem drží.

Jaká bude vaše poplatková struktura?

S J&T jsme se zaměřili na základní kámen investování: investoři a manažer fondu musí být sladěni a mít stejné cíle, aby cílem manažera nebylo maximalizovat poplatky na úkor investorů. V naší struktuře jsem jako manažer fondu odměňován pouze tehdy, když doručím materiální nadvýnos. Žádný fixní roční manažerský poplatek nepobírám.

Když se fondu nebude dařit, budete to dělat zadarmo?

Přesně tak. Nemohu být placen za něco, co nesplnilo to, co jsem slíbil. Pokud se fondu nebude dařit, nejenže to budu dělat bez odměny, ale do určité míry budu z vlastních peněz krýt ztráty ostatních investorů. Do fondu jsem vložil sedmimístnou částku vlastních prostředků, které budou krýt i potenciální ztráty. Této strategii věřím a jsem ochoten si za ní tímto způsobem stát.

V posledních letech dochází k demokratizaci private equity. Je cílem přiblížit tento typ investování i běžným lidem?

Řekl bych, že ve větší míře to začalo už před čtyřmi pěti lety. Správci private equity fondů vyčerpali možnosti získávat kapitál od institucionálních klientů. Řekli si: musíme to zkusit přímo u majetných fyzických osob – a začali od nich kapitál přijímat. Blackstone, největší private equity firma na světě, zaměstnává přes tisíc lidí, kteří se specializují pouze na získávání kapitálu od fyzických osob.

Stále je to ale zaměřeno na bohaté. Bude private equity časem dostupné i pro méně majetné?

Určitě ano, je to jen otázka času. Stejně jako před 50 lety investovali do akcií jen nejbohatší a nebylo to dostupné běžným lidem, dnes lze akcie kupovat od pár eur měsíčně. Podobný vývoj čekám u private equity. V největších fondech je dostupnost relativně dobrá už dnes – vstup je možný od 10 tisíc eur.

Jak byste popsal rozdíl mezi investicí do private equity a public markets (akciových trhů)?

Private equity stojí především na dvou věcech. Zaprvé diverzifikace. Jak se svět globalizuje, všechna aktiva se pohybují s trhem nahoru i dolů. V private equity není korelace tak vysoká, což je výhoda. Zadruhé vyšší návratnost. Místo 10% má investor 15% a více. I když se 15% vs. 10% nemusí zdát jako zásadní rozdíl, pokud budete spořit od vysoké školy až do důchodu, vygeneruje vám 15% fond oproti 10% až šestinásobně vyšší sumu. Fixní procentní růst je exponenciální funkce a 5 procentních bodů ročně navíc dokáže v dlouhém investičním horizontu udělat obrovský rozdíl.